K interakci vodíku s kovy, nejčastěji ocelemi dochází buď při expozici ve vodném prostředí (elektrolyty, voda vysokých parametrů, pára) nebo v prostředích generujících atomární vodík (tlakový vodík, uhlovodíky). Důsledky interakce mohou být různé, podle materiálových vlastností a podmínek, při kterých k interakci dochází: od snížení houževnatosti, poškození materiálu puchýři nebo trhlinami, až po snížení korozní odolnosti. Vhodným způsobem studia průvodního stádia interakce vodík – kov je tzv. permeační metoda. Tato metoda je založena na stanovení množství vodíku prošlého materiálem pomocí elektrochemických technik, je tudíž velmi citlivá a nenáročná na instrumentaci. Další výhodou je, že vodík je vyvíjen taktéž elektrochemicky, odpadá tedy manipulace s jeho plynnou formou. V naší práci byly studovány vlivy různých parametrů na permeaci vodíku ocelí, s důrazem na přítomnost oxidické vrstvy na jejím povrchu, úroveň sytícího proudu a použití „katodického jedu“. Vliv absorbovaného vodíku byl hodnocen i s ohledem na korozní odolnost korozivzdorných ocelí ve stavu aktivním, pasivním i transpasivním.

Práce je zaměřena na porovnání výsledků zkoušení korozní odolnosti materiálu metodami SSC-A (tah) a SSC-B (ohyb) dle NACE Standard TM0177. Porovnání bylo provedeno na jednom typu materiálu (jakost X52), který byl vybrán s ne zcela optimálním chemickýcm složením, aby byla větší pravděpodobnost porušení vzorků během zkoušek. U všech vybraných metod byly vzorky zatíženy na 85%, 80% a 75% meze kluzu daného materiálu. Vzorky SSC-A byly nad to exponovány dvojím způsobem, a to tak, že zatížení vzorků bylo v prvním případě vyvoláno přípravkem s talířovými pružinami a v druhém pákovým zařízením. Vzorky SSC-B byly exponovány v přípravku na čtyřbodový ohyb (rozměry přípravku jsou v souladu s ASTM G39-99). Porovnávány byly výsledky doby prasknutí vzorků u jednotlivých způsobů zatížení a metalograficky praskliny pozorované u exponovaných vzorků.

Při chemickém odstraňování rzi z vnitřního povrchu nového výrobního zařízení z uhlíkové oceli inhibovaným 3% roztokem kyseliny citronové při 60 až 80 ^oC došlo k rychlému koroznímu poškození litinových oběžných kol čerpadel. Povrch šedé litiny byl po 72 h expozici pokryt vrstvou grafitu o tloušťce cca 0,5 mm a na některých místech došlo k perforaci litinové stěny. Jedná se o formu selektivní koroze šedé litiny – grafitickou korozi (spongiozu). Laboratorní zkoušky potvrdily, že rychlé korozní poškození litinových oběžných kol bylo způsobeno mořícím roztokem kyseliny citronové, přestože obsahoval inhibitor koroze, vyzkoušený pro uhlíkovou ocel. Rovněž se potvrdil urychlující vliv turbulentního proudění. Nelze vyloučit také následný urychlující vliv vznikající pórovité vrstvy grafitu na vznik galvanického článku na povrchu litiny.