Olovo jako kov bylo známo již od doby bronzové a vzhledem k jeho vlastnostem bylo využíváno jak ve stavitelství, tak i k výrobě předmětů denní potřeby. Do dnešní doby se nám zachovalo množství historických olověných památek, které jsou v současnosti uloženy v depozitářích muzeí a vzhledem k využití olova i jako pečetidla také v archivech. V těchto prostorách je regulována teplota a relativní vlhkost, přesto však dochází i za těchto podmínek k jejich dalšímu koroznímu napadení. Z výsledků experimentů vyplývá, že příčinou je uložení olověných předmětů v uzavřeném prostředí s nízkou cirkulací vzduchu a se zvýšenou koncentrací organických látek v atmosféře, jejichž zdrojem jsou archiválie, textilie, dřevo, olejové nebo emulzní barvy, některá lepidla, plasty, lepenkové ochranné obaly aj. a vysoká smáčivost původních korozních vrstev olova na jejich povrchu.

Ionty přechodných kovů, které jsou součástí některých látek či pigmentů použitých pro dekorativní zdobení usní a pergamenů, způsobují jejich vážná poškození. Toto poškození se projevuje ztrátou pevnosti, křehkostí a práškovatěním kolagenních vláken. Výsledky studia poškození prokázala, že u usní dochází v přítomnosti iontů přechodných kovů k oxidaci, která je těmito ionty katalyzována. Oxidace pergamenu v přítomnosti iontů přechodných kovů nebyla experimentálně prokázána. Hlavní příčinou tohoto odlišného způsobu chování kolagenních materiálů je patrně přítomnost semichinonového radikálu ve struktuře usní, který pochází již z výroby.

Použití nátěrových systémů na konstrukce z běžné uhlíkové oceli je všeobecným předpokladem pro dlouhodobou životnost. Aplikace na konstrukce z patinujících ocelí se nepředpokládá, protože tyto oceli by měly na povrchu vytvářet stabilní korozní vrstvu tzv. patinu, která zpomaluje proces degradace materiálu, a tím prodlužuje životnost konstrukce. Jestliže však nedochází k vytváření patinující vrstvy, je nutné odstranit příčiny degradace materiálu a v případě velkých korozních ztrát se doporučuje aplikace nátěrových systémů. Zároveň je vhodné aplikovat povrchovou ochranu na ty části konstrukce, kde nelze jinými opatřeními zajistit její další spolehlivé fungování. Experimentální práce jsou zaměřeny na testování nátěrových systémů aplikované na různě upravené povrchy patinujících ocelí v prostředí neutrální solné mlhy, v prostředí solicího roztoku a při postřiku solicím roztokem.

Príspevok sa zaoberá hodnotením vplyvu stavu povrchu ocele so zvýšenou odolnosťou voči atmosférickej korózii na kvalitu náteru. Povrch ocele Konox 315 S bol pred aplikáciou náteru defi novaný 5 rôznymi prípravami, a to: s technologickou vrstvou okovín, s odstránenou vrstvou okovín brúsením, korodované 4 mesiace, 10 a 13 rokov v atmosfére mesta Košice. Mikroskopicky bol analyzovaný stav povrchu jednotlivých vzoriek bez náteru. Po nanesení náteru bola stanovená jeho hrúbka a priľnavosť.

Při tváření za tepla, tepelném zpracování a svařování dochází na povrchu kovů k tvorbě oxidických vrstev - okují. Nejčastěji se k odstranění okují používají chemické způsoby jejich rozpouštění v roztocích anorganických kyselin za tvorby kovových solí, tzv. moření. Moření korozivzdorných (vysocelegovaných) ocelí je vzhledem k výskytu komplexních oxidů ve vrstvě okují obtížné. Zařazení redukčních tavenin před mořicí kyseliny, zvláště při moření vysocelegovaných ocelí a slitin, vede ke vzniku nízkovalentních kovových oxidů, a tím k jejich lepší rozpustnosti v mořicích kyselinách. Výsledky optické emisní spektroskopie s buzením doutnavým výbojem (metoda GD-OES) a chemické analýzy okujové vrstvy pomocí EDXanalýzy u vysocelegovaných ocelí a slitin ukazují změnu složení okujové vrstvy před a po působení redukční taveniny na vybraných typech korozivzdorných ocelí s austenitickou a feritickou strukturou, niklových slitinách a titanu.